OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Príliš veľa vecí ma na tomto albume hryzie a čím je časový odstup od jeho vydania väčší, tým je to horšie. Poďme to radšej všetko zosumarizovať ešte teraz na jar, lebo mám taký pocit, že ku koncu roka si už na toto dielo od dlhoročného miláčika našej redakcie snáď ani nespomeniem. Pre vlastné fanúšikovské dobro.
Žiadny z jeho doterajších sólových zárezov sa mi tak rýchlo neopočúval. Na žiadnom z predchádzajúcich albumov neboli skladby, ktoré by ma vyslovene iritovali. To všetko sa žiaľ deje s novinkou „The Future Bites“. Až mám miestami neodbytné nutkanie uveriť skeptickému kolegovi Thornovi, že Wilson je lepší zvukár ako skladateľ. Do psej matere, takto to predsa nemá byť.
A to som bol pri prvých počúvaniach ešte príjemne prekvapený. Dovtedy zverejnené single totiž vyvolávali tak trochu hrôzu a mrazenie. Rovnako tak informácia, že Steven považuje albumový formát za prekonaný a do budúcnosti uvažuje o niečom fluidnejšom - napríklad v podobe viacerých singlov či EP v priebehu roka. Do čerta, neexistuje umelec, na ktorého štúdiovú tvorbu by som bol zvedavý viackrát počas dvanástich mesiacov. Davaj album a mazaj na turné!
Pozitívom však našťastie je, že ma novinka neodradila od návštevy budúcich Wilsonových koncertov a napríklad taká „12 Things I Forgot“ na nich určite rozkvitne do očakávanej krásy. Ak by som už ale nikdy nepočul „Eminent Sleaze“ či „Personal Shopper“, nič by sa veru nestalo. Elton John prepáči. Úplne rozumiem, že Stevena asi trochu hnevali tie neustále narážky na jeho typický melancholický hudobný výraz (pozri memečká „Steven Wilson moshpit“) a naopak ho veľmi tešili momenty, keď na koncertoch roztancoval fanúšikov v deathmetalových tričkách, ale, do frasa, je toto tá správna cesta? Tanečná a elektronická hudba u Wilsona výborne fungovala ako korenie; keď sa z nej stáva hlavný chod, prichádzajú veľmi silné rozpaky striedané pochopiteľným odporom.
Kto bol aspoň na jednom Wilsonovom koncerte a trochu sa rozhliadal okolo seba na tú sociologickú vzorku, určite tam nevidel ľudí, akí chodili napríklad na koncerty hudobných ikon typu David Bowie alebo Prince. Prečo asi? Lebo Steven Wilson nie je ani jeden z nich, nie je žiadny chameleón pop music. Jeho tvorba oslovuje pomerne jasne ohraničenú skupinu starých pinkfloydistov, progresivistov, artrockerov či metalistov. Veľmi by ma zaujímalo, koľko nových mladých fanúšikov mimo tieto poslucháčske škatuľky sa mu podarilo získať novinkou „The Future Bites“. Bol by som veľmi prekvapený, keby to boli relevantné prírastky a ak by sa to naozaj dialo, išlo by o veľmi ojedinelý úkaz v histórii populárnej hudby.
„The Future Bites“ veru nie je žiadny „O.K. Computer pre časy Amazonu“ ako ohlasoval britský Guardian. Je to najslabšie ohnivko inak celkom pevnej a krásnej reťaze Wilsonovej štúdiovej tvorby.
Pred pár dňami Steven odpovedal na otázky svojich fanúšikov cez Instagram. Ohľadom nových albumov potešil informáciou, že už má prakticky hotové dva ďalšie. Jeden gitarový, rockový a jeden elektronický. Zostáva dúfať, že nebude príliš skúšať trpezlivosť a lásku svojich verných fanúšikov.
Je sympatické, keď umelec nedbá na očakávania svojej poslucháčskej obce, na druhej strane by si však každý mal uvedomiť, pre koho hrá a komu vďačí za svoje živobytie. Henry Rollins sa raz pýtal Ozzyho, či ho nenudí hrať na každom jednom koncerte zas a znova hitovku „Paranoid“. Samozrejme, že nie - odpovedal prekvapený Osbourne - veď ľudia na to čakajú! Niektorí umelci by si veru mali viac hýčkať tohto malého Ozzyho vo svojom vnútri; a to aj vtedy, keď sa im odtrhol z reťazí vnútorný Prince či David Bowie.
Najslabšie ohnivko inak celkom pevnej a krásnej reťaze Wilsonovej štúdiovej tvorby.
6,5 / 10
Steven Wilson
- spev, gitary, klávesy, sample, basgitara, perkusie, programovanie
David Kosten
- programovanie, syntetizátory, bicie v skladbe Count Of Unease
Michael Spearman
- bicie
Nick Beggs
- basgitara
Adam Holzman
- klávesy
Jason Cooper
- cimbal a perkusie
Blaine Harrison
- sprievodné vokály
Jack Flanagan
- sprievodné vokály
1. Unself
2. Self
3. King Ghost
4. 12 Things I Forgot
5. Eminent Sleaze
6. Man Of The People
7. Personal Shopper
8. Follower
9. Count Of Unease
The Harmony Codex (2023)
The Future Bites (2021)
To The Bone (2017)
Hand. Cannot. Erase. (2015)
The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) (2013)
Grace For Drowning (2011)
Insurgentes (2008)
Vydáno: 2021
Vydavatel: Caroline International
Stopáž: 41:59
Rudi je zpět a s ním i staré dobré časy, kdy se s ním dá výrazně nesouhlasit. Já totiž točím "The Future Bites" už dlouho a opakovaně cítím chuť si to zase pustit. A proč? No to nevím, ale líbí se mi to. Nevadí mi ani ty výrazně eunušské vokály a v "Personal Shopper" spatřuji vrchol desky.
Ale chápu i výtky a důvod, proč se anglický Pišta ocitl na Rudiho obsáhlém hatelistu. Už to holt zdaleka není žádný prog rock nýbrž pop rock, když ten "rock" je tam navíc velice opatrný až utlačovaný. Ta nastolená otázka "KOMU?" je v každém případě legitimní a za MI odpovídám, že mně určitě. Jen jestli nebudu jeden z mála. Diskutujmež!
Podepíšu se pod Shnoffa.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.